Genderově specifická medicína v algeziologii vyžaduje komplexní zohlednění biologického pohlaví a psychosociálních faktorů. Tyto aspekty totiž významně formují prevalenci, vnímání a konečné výsledky léčby bolesti. V klinické praxi se na vzorku 85 dospělých pacientů, konkrétně 32 mužů a 53 žen, s chronickou perzistující bolestí zřetelně ukazuje silná interakce mezi intenzitou algického syndromu, jeho biopsychosociálním dopadem a mírou celkové disability. Pro objektivní kvantifikaci těchto parametrů spolehlivě slouží validované mezinárodní nástroje, jako jsou numerická škála bolesti (NRS), Oswestry Disability Index (ODI) a Hamiltonova škála hodnocení úzkosti a deprese.

Vstupní klinický obraz se mezi pohlavími diametrálně liší. Muži přicházejí do specializovaných ambulancí s prokazatelně vyšší intenzitou bolesti, kde dosahují průměrné hodnoty NRS 7,1 oproti 6,5 u žen. Současně u nich při příjmu dominuje výraznější funkční disabilita, což spolehlivě dokládá hodnota ODI 63 v porovnání s hodnotou 40 u ženské populace. Naopak u žen je vstupní vyšetření charakterizováno signifikantně vyšším skóre v Hamiltonově škále, a to 11 oproti 8 bodům, což jasně indikuje podstatně silnější zastoupení úzkostně-depresivní složky v jejich celkovém prožívání diskomfortu.

Časová analýza chování pacientů v průběhu kontrolních vyšetření po jednom, třech a šesti měsících odhaluje u obou pohlaví specifické vzorce přístupu k léčbě. U mužů existuje enormně silná korelace mezi intenzitou bolesti a disabilitou (r = 0,730). Tento jev, v klinické praxi často označovaný jako „mužský stoicismus“, vede k nebezpečnému oddálení vyhledání odborné pomoci až do momentu nástupu skutečné a těžké fyzické neschopnosti. V rámci terapie pak muži podstupují mnohem častěji invazivní intervenční výkony, orientované primárně na okamžité a mechanické odstranění problému. Ženy naproti tomu prokazují podstatně vyšší funkční odolnost, avšak jejich objektivní stav je silně modifikován emocionálním rozpoložením, což se zrcadlí v korelaci mezi Hamiltonovou škálou a ODI (r = 0,461). Terapeutický přístup u žen se tak mnohem častěji omezuje na čistě konzervativní medikalizaci.

Tyto propastné diference přímo diktují nutnost zavádění odlišných klinických strategií a maximální personalizace péče o chronicky nemocné. K prevenci relapsů u mužské populace je nezbytné intervenční přístupy aktivně integrovat s psychologickým poradenstvím a cílenou funkční rehabilitací. U žen naopak představuje absolutní prioritu včasný management úzkostně-depresivní komponenty, která u nich tvoří samotný patofyziologický i psychologický základ pocitu disability. Paralelně s tím je žádoucí přehodnotit využívání konzervativních postupů a případně racionálně rozšířit indikace k intervenční terapii i u ženských pacientek, aby byla zajištěna rovnost a maximální efektivita v léčbě.

KLÍČOVÁ SLOVA: chronická bolest – genderové rozdíly – management bolesti – biopsychosociální model – algeziologie

OBOR: algeziologie

ZDROJ: Farina, L.; Carrideo, A.A.; Di Francesco, N.; Di Foggia, T.; Gallo, C.; Cinnella, G. Gender differences in the presentation and management of chronic pain: evidence from an observational study. Adv Health Res.

Dostupné z:
https://tinyurl.com/taev2psc
[cit. 2026-07-15]