Isotretinoin představuje vysoce účinnou a často klíčovou léčbu pro pacienty s těžkými formami akné. Jeho preskripce je však historicky doprovázena určitou mírou opatrnosti kvůli dříve publikovaným kazuistikám a nejednoznačným datům, jež naznačovaly potenciální souvislost se vznikem diabetu mellitu či zhoršením inzulinové rezistence. Tato nejistota, podpořená protichůdnými výsledky menších studií, představovala pro lékaře i pacienty dilema. Nová, rozsáhlá retrospektivní kohortová studie však přináší uklidňující a pro klinickou praxi velmi relevantní data, která tuto asociaci zpochybňují.

Americký výzkumný tým provedl analýzu dat zahrnující 66 zdravotnických organizací v USA. Do studie byli zařazeni pacienti s akné ve věku od 9 do 40 let. Vytvořeny byly čtyři léčebné kohorty: pacienti léčení isotretinoinem, topickými retinoidy, spironolaktonem a perorálními tetracyklinovými antibiotiky. Aby bylo zajištěno co nejpřesnější srovnání a minimalizovalo se riziko zkreslení, byly kohorty pomocí statistické metody (tzv. propensity score matching) 1:1 spárovány na základě věku, demografických údajů a přítomnosti komorbidit, které by mohly výsledek ovlivnit. Hlavním sledovaným parametrem byl nově vzniklý diabetes mellitus 1. a 2. typu (T1DM a T2DM) v průběhu dvouletého sledovacího období.

Klíčovým zjištěním studie je, že u pacientů léčených isotretinoinem nebylo prokázáno statisticky významné zvýšení rizika vzniku T1DM (HR 0,98) ani T2DM (HR 0,73) ve srovnání s pacienty používajícími topické retinoidy. Tento výsledek je sám o sobě zásadní, protože vyvrací dlouhodobé obavy spojené s preskripcí této účinné látky. Studie však přinesla i další, poněkud překvapivé výsledky. Při srovnání se skupinou léčenou spironolaktonem a skupinou léčenou perorálními tetracykliny bylo u pacientů užívajících isotretinoin zjištěno signifikantně nižší riziko rozvoje T2DM (HR 0,42, resp. HR 0,52). Riziko T1DM se v těchto srovnáních nelišilo.

Aby autoři dále posílili validitu svých závěrů, provedli také senzitivní analýzu, při níž ze souboru vyloučili pacienty s obezitou a syndromem polycystických ovarií (PCOS), což jsou dva známé a významné rizikové faktory pro vznik metabolických poruch. I po tomto kroku zůstaly výsledky konzistentní, což naznačuje, že pozorovaný efekt není pouze důsledkem těchto přidružených onemocnění. Zjištění o možném protektivním efektu isotretinoinu vůči T2DM je v souladu s některými experimentálními studiemi na zvířecích modelech a s recentní metaanalýzou, které naznačovaly, že isotretinoin by mohl zvyšovat citlivost na inzulin.

Pro klinickou praxi jsou závěry této studie velmi uklidňující. Poskytují robustní data z reálné praxe, která podporují bezpečnost systémového isotretinoinu z hlediska rizika diabetu. Tuto vysoce efektivní léčbu je tedy možno pacientům s těžkým akné nabízet s větší jistotou a s menšími obavami z indukce závažného metabolického onemocnění. Přesto bychom neměli zapomínat na určité limitace, jako je nemožnost zohlednit dávkování či závažnost akné a potenciální zbytkové zkreslení jinými, neměřenými faktory, i tak ale prezentovaná data představují dosud nejsilnější důkaz o tom, že isotretinoin riziko vzniku diabetu u pacientů s akné nezvyšuje.
 
KLÍČOVÁ SLOVA: isotretinoin – diabetes mellitus – akné – riziko

OBOR: dermatologie – estetika – endokrinologie

ZDROJ: Garate, D.; Thang, C. J.; Lai, J.; Golovko, G.; Barbieri, J. S., Wilkerson, M. G.
(2025). Isotretinoin is not associated with an increased risk of diabetes: a retrospective
cohort study. Archives of Dermatological Research, 317, 341.

Dostupné z:
https://shorturl.at/tJ3YM
[cit. 2025-09-06]